Wir sind ausländers aus Kladno aneb Tohle byl Reich!


Autor: zděnda - Datum: 03 Září 2010

Kladýnko je své a ve svém městě se cítíme nejlépe. Doma je doma, ale když se naskytla ta možnost výjezdu za čáru, nebylo co řešit. Vlastně bylo. Jaká sestava pojede? Jaké vlakové spojení se zvolí? Kdo bude v Německu uvězněn? Kolik si s sebou vzít euro? Když už nemám euro, tak kde je nějaká směnárna? Kde je v Děčíně Tesco? Otázky se nám množily v hlavě, kde se kromě nich topořilo bezmezné odhodlání. Když už tam jedeme, tak s plnou parádou a pro vítězství!



Pro mě osobně je vstávání v 4:50 zařazeno mezi největší muka, která jsem v tomto směru zažil. Rozladěnost střídá zmatení a zjištění, že do odjezdu vlaku ze stanice Kladno-Ostrovec zbývá 7 minut a já nemám na sobě ani boty. Stres, indiánský běh a již dojuchávám na štěrkovém peróně, kde jsou i další lidé - vlak ještě nejel. Zmatek pro změnu v dopravní kanceláři. Pozdní odjezd a vynucená chmura z kvapného přesunu v Praze. Na stanici Kladno-město přistupuje Mrazaks. S ledovým klidem mi oznamuje, že jízdenku nemá a i já tu svou za 12 Kč zahazuji do koše. Příjezd na hlavní a vlak se začíná plnit modrobílými debily, kteří vyměnili sobotní vyspáváníčko za náročnou cestu do bývalé NDR. Nálada je výborná, Zelí mi předává pivo. Cesta do Prahy uběhla jako nic. Ve fanoušovském davu spatřuji neznámé tváře. To je dobré, říkám si, aspoň nějaké osvěžení. Úprk na 6. nástupiště nepřekvapuje, co ovšem překvapuje, že stále nemáme Clouse. Je tam, je to dobrý. A už jedeme směr Děčín. Začíná se pít kořalka a různě roztroušené skupinky tlachají o tom, o čem nestihli dát řeč jindy. Sem tam zabrousíme na hokejové téma. V Děčíně utváříme speciální skupinku ve složení já, Mechmel, Mikee a neukázněný Tomík, který má zvláštní vlastnost, a sice že se neumí chovat normálně. Několik důrazných domluv nepomohlo, třeba z toho vyroste. Když mi po pátém dotazu "Dobrý den, jste místní?" přistává odpověď ne, začínám nabírat dojmu, že Děčíňáci neexistují. Nakonec jsme nasměrováni správně, ale už není čas. Návrat k vlaku a jedeme dál. Tentokráte do Schöny. Cesta je krátká, přesto je potřeba se zabavit. Zkoušíme lůžkovou úpravu. Horní lůžko je evidentně uzpůsobené pro liliputy, poněvadž se tam nevejdou nohy ani hlava. V Schöně přesun do patrového vlaku, který dost otřesně páchne savem. Ale je luxusní a dosti multikulturní. U hajzlů potkávám dvě muslimky s šátky. V Drážďanech jsme cobydup. Výstup a rozprch probíhá velice rychle. Každý si jde po svém, my si jdeme pro eura. Konečně. Je logické, že se sháníme po místním točeném. Nacházíme a za velice přijatelnou cenu 2,5 euro také degustujeme. Přitom sedíme na náměstí na zemi, aby věděli s kým mají tu čest. Následuje návštěva místního supermarketu, kde si Kuba (tj. Zelí ml.) kupuje Krušovickou dvanáctku. Nejen hlavou mi probíhá myšlenka, že je hříchem neochutnat místní lahvovou produkci. Ještě více šokuje fakt, že Krušovice na vývoz jsou překvapivě chutné. Bič na vás prasata krušovický, co nás ládujete sajrajtama! Lelkování a courání střídá opatrný přesun ke stadionu. Čas se nachyluje. Když už nevíme kudy, beru na svá bedra logicky roli překladatele. Jde to jako po másle, s místním mladíkem ihned nacházíme společnou řeč. Cestu vysvětlil skvěle až na to, že nás poslal jinam. Nakonec nacházíme správnou silničku a před sebou vidíme obrysy místního zimáku. Je vidět, že jsme očekáváni a první z našich. Pivečko za 3 eura + 2 záloha za fortelný vratný kelímek neurazí. Při chlastání se z dálky blíží Marcel Kučera, usmívá se a ptá se na cestu a další zajímavosti. Vyzvídám sestavu, moc jsem se nesplet. Utkání se blíží, takže jdem na to. U vchodu mě absolutně nikdo nekontroluje, což mě trochu vytáčí z míry. Nu což, jdu si opět zašprechtit a ptám se, kde je sektor stání hosté. Místní holá hlava z řad security se tváří, že takový sektor nikdy neviděl, ale přeci jen mává rukou směrem k jedinému možnému místu. Čas pádí jako divoká voda a najednou je tu úvodní buly. Vyhrajeme, o tom jsem skálopevně přesvědčen. Po nějakém čase mi dochází, že máme s sebou bicí, které dovezl Gimax s osádkou, a nikdo blány netrápí. Ptám se Zelího, kde je zakopán pes. "Nevim, nikdo nechce bubnovat." Odpověď jasná, úkol ještě jasnější. Ačkoliv to zrovna dvakrát nemiluji, jdu na to. Strny mi muzicíruje na levoboku. Zápas je stále kurevsky vyrovnaný. Gazza ukazuje skopčákům a Plzeňákům mocný český pupek. O druhou pauzu se jdu mrknout na modrobílé funkcionáře, nálada je výborná a opět dotazy, kde jste byli a tak. Při zahájení třetí třetiny jsem pozván Milan Volfem do útrob Freiberger Areny na kafe. S chutí přijímám, ačkoliv kávu téměř nepiji. Takovou příležitost už mít nebudu. Až později mi dochází, že více než zdvořilostní gesto, to byl apel: již nechlastej! No neva karavana jede dál. Na bicí buší pro změnu bři Zelenkové. Nervózní závěr koření náš vítězný gól. Vyhráli jsme, všechno klape jak má. Po děkovačce se trousíme ven. Marge trvá na podpisu na ruku. Jdeme tedy vyhledat autobus hráčů. Zde probíhá diskuse s Milanem Tomanem a Liborem Procházkou. Tomičovi oznamuji, že je neobyčejně komunikativní a proto mu oznamuji, že si ho vyberu na rozhovor po každém zápase. Tato informace ho velice pobavila. Když už jsme tam, podpis na ruku si nechávám namalovat též. Cesta k vlaku se nese ve znamení mírného chaosu. Všichni jsou unavení, ale šťastní a plni dojmů. Nemá cenu se nějak moc rozepisovat, hodně toho již bylo řečeno na diskuzi a tak se omezím na strohé poděkování Míše (Zelího drahá polovička), že ochotně poskytla svůj klín pro můj chrup. Totiž nechápejte chrup jako zuby, myslím tím chrup jako hnípání. V tu chvíli jsem to prostě nutně potřeboval. Na Kladno jsme dorazili relativně v pořádku a bez ztrát. Bylo to fakt výjimečný, říkám si a z mé domoviny, kde visí obrazy na stropě se line hudba a hluk. To už je však jiný příběh.

Fotogalerie z výletu Michal "Mechmel" Ivanega
+ Slideshow

P.S. Během exkurze v Drážďanech byl popisován osud skupinky ve složení Zděnda, Mechmel, Kuba, Jarda (Rybka), Mikee a Pavel. Ostatní nechť v této pasáži zavzpomínají na osudy své party. Bylo mi ctí přátelé a napřesrok na Idixepu!

Tags

Facebook

Komunita

Povinná četba

HLAVNĚ NESPADNOUT!
Stephen Foster
Muž, jeho syn a jejich fotbalový klub
V tomto ironickém vyprávění o fandovské posedlosti, pojednávajícím o islandských majitelích, věčně se střídajících trenérech, neschopných hráčích, indických koláčích a stadionech, které se vyrovnají tomu nejlepšímu z východoněmecké architektury, se jistě poznají příznivci podřadných klubů z celého světa.

ZÁBAVA

Přívětivé místo pro fanoušky kladenského hokeje, kteří si rádi hrají nebo zrovna nemají co na práci. AKTUALIZOVÁNO!