Fandíme Kladnu i v Blavě!

Myšlenku výjezdu na slovenské MS přinesl Mladý ještě v rozjeté extraligové sezoně, takže naše výletní skupina byla zformována už pár měsíců před zahájením. Cíl: dvojzápas Finů s Dány a našich s Lotyši. Byl to rovněž Mladý, kdo se dobrovolně ujal všech organisačních peripetií, jež zahrnují nákup veškerých lístků, sondování spojů a občasné připomenutí, že tam teda fakt jedeme. Budiž mu za to vzdán vřelý dík.

Již v původním plánu bylo ozdobit „hokejové slavnosti“ (neodpustím si spontánní překlad Hockeyfestspiele) kladenskými barvami a překvapivě to vydrželo až do uskutečnění. Po zveřejnění výzvy Fandíme Kladnu! jsme pak ještě trochu zkorigovali zvažované choreo do poněkud vážnější noty (oplakal jsem chystané „Fantomas ven!“), čímž výjezd získal formu supportu Kladna par excellence.

Výjezdu se zúčastnili Clouseau, Hofi, Chozé, Kamča, Mladý, Pawel a Zmeky. Vlak na Slovač odjížděl v 7:39, sraz byl prozřetelně domluven na 7:15. Včas se dostavili všichni kromě Zmekyho, jenž večer v hospodě chytil slinu a zaspal. Nebudeme tu zabíhat do zbytečných detailů, stačí jen poznamenat, že se mu podařilo ještě nechat doma lístky a musel se pro ně vracet, čímž nestihl vlak do Prahy. Náhradní bus z Pražské a Zmekyho notorácký sprint naštěstí zajistily této ouvertuře šťastný konec: Mladého plány lehnout si na koleje a zdržet vlak byly zhaceny finišujícím sportsmanem, jenž se po doběhu ještě několik minut smál na celé kolo. A vlak se hnul.

Cesta proběhla vcelku klidně. Ranní kávu někteří proložili pivem, vyhladovělý Mladý gulášem. Ježto náš vlak nebyl vybaven jídelním vozem (byl zde jen bistrooddíl), museli jsme vzít zavděk lumíroidní dámou s vozíčkem poživatin, která mi v něčem hrozně připomínala uvaděčky v Národním divadle. Nu, koneckonců jedeme vlastně také na představení, není-li pravda? Cestu jsme si ještě zpestřili oblíbenými aperitivy: já měl kořalu tůmovici, Mladý klasického Myslivce. V duchu těchto nápojů vesele plápolala i klasická výjezdová nálada. Ostatně, ve fotogalerii je to vidět daleko lépe.
Chvíli před příjezdem do Bratislavy jsme potkali fotoreportéra Aktuálně.cz Ondřeje Besperáta, jenž nám přislíbil fotografii s přichystanými transparenty před nádražím. Svůj slib splnil, pročež naše skupinka krátce nato ozdobila tento zpravodajský server. Dobře on!

Ještě jsme se v našem vláčku nestačili pořádně rozkoukat, a už přisupěl do slovenské metropole. Po zmíněné transparentní přehlídce jsme se busmo přesunuli k Orange areně, vedle níž ležel náš cíl pro příštích pár hodin – fan village. Ještě před vstupem byl Mladý nucen dopít zbytek Myslivce, s čímž mu ochotně pomohli kolemjdoucí fans Olomouce. Po usazení v olbřímím stanu došlo na degustaci nitranského Corgoně. Odborné názory přenechám kvalifikovaným pivařům, sám jej shledávám poněkud nijakým.

Jelikož se Pawlovi dosud nepovedlo ztratit choreo, vyrazili jsme s Mladým a Clouseauem ukecávat ostatní fanoušky ke společné fotce s transparentem „Fandíme Kladnu!“. Družba s olomouckými proběhla jaksi sama od sebe, ovšem bylo zde dosti zahraničních fandů, kteří – slovy Miloše-KL – ještě nevěděli o tom, že fandí Kladnu a bylo třeba je „probudit“. O tom, jak se nám to povedlo, svědčí Mladého „multikulti“ fotka, jež je nejvýmluvnějším vyjádřením toho, že Kladýnku fandí kdejaká myslící entita v tom našem universu.

Zbývající čas do utkání jsme trávili všelijakými atrakcemi ve fan viláž: běhání na gumě (čili kdo je větší tažný vůl), střílení minipukem na bránu (čili kdo to dá víc po zemi), zatímco Mladý s manýrou kovboje hbitě sehnal ke společné fotce zdejší zástupkyně něžného pohlaví, tentokráte již bez chorea. Nemusím vůbec fabulovat, tvrdím-li, že naše Kamča byla klenotem nejen kladenské výpravy, nýbrž i celé fanzóny.

Pomalu se nachýlil čas stavit se taky na hokeji. K Orange areně (správně tedy k Zimnému štadiónu Ondreja Nepelu) už tak jako tak proudily davy fanoušků, aby se zarážely u první bezpečnostní kontroly ještě před stadionem. Tyto kontroly byly celkem tři, což mi přijde poněkud nadbytečné; přinejmenším to dost zpomaluje přesuny diváctva a některé jedince to až nepřiměřeně nasírá. Vnitřek Orange areny mi byl na moderní hokejový stánek celkem sympatický, docela jsem se bál přifouknutého „sazka“ stylu, ve zdejším (poměrně strmém) hledišti pro cca deset tisíc lidí se však dřepí celkem příjemně. Chtělo by to jen to pivo na tribuny, nejsme přece v Pardubicích!

Zápas Finů s Dány byl poměrně klidný, výsledek překvapil málokoho. I atmosféra v hledišti tomu docela odpovídala, nikdo nic nehrotil. Osobně mne jen celkem překvapila bouřlivá reakce na výzvu „make some noise“ - poprvé to bylo zajímavé, když jsem však viděl rafičku virtuálního „noisemeteru“ popáté dělat tentýž pohyb, zase jednou jsem zlomil hůl nad moderním fanouškovstvím a zavzpomínal na tu naši kladenskou přízemnost. No nic.

V naší skupince byly sympatie ke skandinávským týmům celkem rozdělené. Velice překvapil Clouseau, když po zápase odzpíval celou finskou hymnu. Zmeky, jenž se pokoušel o fandění ve finštině a už ho nebavilo obligátní „Suomi!“, zabrousil v rámci obohacování svého slovníku do méně slušných oblastí tohoto vznešeného jazyka.
Mezi zápasy jsme se venku moc neproběhli, pausa byla spíše ve znamení občerstvování, konečně, to nejlepší bylo stále ještě před námi. Ovšem na tomto místě se dostavilo první velké zklamání: na hokejovém šampionátu neseženete halušky! Těžko pochopit, proč jsme se v přestávce cpali kebabem (Zmeky langošem).

Takže: opět dvojí kontrola, rychlé pivo a třetí kontrola. Před zápasem samotným už bůhvíkolikáté vyvěšení chorea (čertužel, všechno marné), a už to jelo. Hokej komentovat nebudu, viděli jsme to všichni. Lotyšské vedení, určitá hráčská nejistota našich a zejména zranění Radka Martínka dalo vzniknout určité vyhrocenosti mezi námi a okolosedícími Lotyši. Hlavně kníratý pitomeček před námi byl dosti nepříjemný a pokoušel se prudit. Naštěstí mu vzalo vítr z plachet české vedení a fysické násilí nebylo nutné.

Třetí třetinu jsme přišli o Clouseaua, jemuž se poněkud přitížilo (horečka) a byl nucen navštívit zdravotníka. S tím vyvstala otázka, zdali se nám podaří stihnout vlak zpět, který jel krátce po jedenácté hodině večerní. Krátce před skončením utkání jsem tedy vyběhl vyzvednout věci z úschovny, abychom se vyhnuli tlačenicím a stihli bus zpátky na nádraží, což se nám také podařilo.

Po rychlém nákupu surovin na nádraží už byl čas leda naskočit do vlaku a vypadnout. Problém nastal ve chvíli, kdy Mladý zjistil, že sedadla, která by odpovídala našim místenkám, se ve vlaku jaksi vůbec nenachází. Po krátkém rozmýšlení a několika bezmocných nadávkách na dráhy nám nezbylo než se rozdělit. Clouseau s Mladým zaujali posici na dvou volných místech, my ostatní se přesunuli do nejluxusnějšího kupé na samém konci vagonu (patero dveří, záchod „přímo pod hubou“, vlastní hasicí přístroj a mimořádně velký koš, z nějž cosi teklo Hofimu na záda). Cestu nám zpestřil nejprve zbloudilý Fin, který názorně vysvětlil, k čemu je dobrá Zmekyho dánská vlaječka, posléze hyperaktivní „Moravák“, jenž nás přinutil dívat se na dialog havlovským pohledem (nemohu popisovat, omlouvám se), aby nakonec vytáhl mobil a začal zpívat Colorado od Kabátů. Tuto situaci následně glosovala Kamča: "My jsme tu všichni úplně pomřeli a ten člověk tu paří sám."

Za zmínku ještě stojí, že Zmeky je přeci jen v tréninku: na zastávce v Břeclavi zopakoval ranní sprinterský kousek, když kolem hodiny dvanácté zoufale sháněl pivo. Bezúspěšně.
V Brně se vagon konečně trochu vyprázdnil, takže jsme zabrali uvolnivších se pět sedadel a s kulisou světel peroucích do očí se oddali přerušovaným mrákotám, které nám vydržely takřka až do Prahy. K ukončení společenské části výpravy došlo před Hlavním nádražím, dál už jsme se vydali sami, různými směry, vstříc vidině klidného spánku.


(notně subjektivně sepsal Chozé)