Krátká pouť kladenských rytířů za králem Jaromírem a princem Jakubem


Autor: zeliii - Datum: 30 březen 2012

Kladeňáci za Velkou Louží! Derby Flyers vs. Pens! Jasný plán: vidět Nejvyššího v akci! Rozhovor s účastníky je aktuálně na stránkách klubu (k přečtení zde). A my navazujeme exkluzivním zápisníkem zážitků z cest. Den po dni, tak to bylo! Čtěte v následující reportáži...

 

Čtvrtek 15. 3. 2012 – Kladno - Praha - New York
Okamžik, na který jsme se s klukama několik měsíců těšili je tady! Vstávám a postupuji přesně podle harmonogramu, který jsem připravil za účelem eliminace chyb v našem zájezdu za velkou louži. Bohužel se později ukáže, že nejpodstatnější část programu byla díky neprofesionálnímu přístupu organizátora zcela mimo časovou osu, ale o tom později… Nabírám Pedyho a Mlíka, který se těšil natolik, že musel vypít několik decilitrů vína, sektu, piva a slivovice, aby alespoň na dvě hodinky zabral. S Labakanem, Kymlisem a Dóčou máme spicha na Agipu. Jsou tam přesně na čas, tudíž vyrážíme směr Ruzyně, kde na parkingu u kanclu necháme auta a šourem se ploužíme do odletové haly. Kymlis překvapuje svou retro bezdomáckou taškou Europa. Ale až na barvy let 80. vypadá prakticky. Kupujeme si nějakou tekutou svačinku a jdeme se pomalu odbavit. Odlet je v 11:30, máme ještě asi 2 a půl hodiny času.

Chceme se odbavit elektronicky, ale snímače pasů, které jsou v Praze 2 pro cca 200 pasažérů fungujou stylem uzbeckých železnic. Takže se jdeme odbavit k přepážce (což bysme stejně tak jako tak museli udělat). Takovej opruz jsme nečekali – zaměstnanci Delty z bezpečnostních důvodů pokládají všetečné otázky, které v kombinaci s jejich výslovností (protože jsou všichni nějaká východní postsovětská národnost) spíš vzbuzují v člověku na jedné straně soucit nad přehnaně paranoidními obavami o bezpečnost a na druhé straně údiv a nasranost nad jejich debilitou, IQ tvůrce a zaměstnavatelem, který v česky mluvící zemi zaměstnává lidi, kterým není rozumět, ačkoliv se snaží mluvit česky. Samozřejmě anglicky umíme, ale vypadá to, že oni spíš ne. Těžko říct, jak jsou bezpečnostní opatření nastavena, protože při cestě zpět se žádné podobné výslechy typu kdo mi balil zavazadlo a kde leželo od doby, kdy jsem ho zavřel, či jaké vezu elektronické přístroje, jak dlouho je mám a zda je může používat někdo jiný, nekonají… Nehledě na to, že okolo check-inu v US nestojí policisté se samopaly a se psi. Asi jsou si Amíci jistí, že od nich jim samým nic nehrozí. Labakan veze do US někomu dárek a když to zjistí Ivánek Debilovič Načešofinka z Delty, tak musí rozřezat fólii, kterou si za kilo nechal zabalit tašku a vyndat panenku v papírové krabičce k prozkoumání tomuto cca 21 letému bezpečnostnímu expertovi, kterýžto ji po vyndání z krabičky obratem vrátí zpět a šoupne do zavazadla. No nic… Jsme checklý a jdem se projít do dutý, ale frý zóny. Uvažujeme nad koupí cigaret, neb v US jsou drahý jak pes, ale Mlíko trvá na tom, že si musí koupit pravý Ameriky v Americe. Tak jo. Jdeme na bar a jelikož jsme před cestou do USA, nic jiného než Jack Daniel´s nemá význam pít. Objednávám jich 6 a sedíme až do boarding time na baru.

Fronta na bezpečnostní kontrole se zvětšuje s blížící se minutou odletu a tak mijíme Michala Kubala z ČT a přes Kato Kavana procházíme bezpečnostní bránou na gate. Až na Mlíka, který je vybrán k namátkové kontrole obsahu spoluzavazadla. Takže na něj čekáme a bavíme se na jeho účet. Dostane dolar útěchy. Nalodíme se na palubu a vyčkáváme odletu. Myslíme si, že slovo „Tik- ťak-bum“ není dobrý použít po příletu do US při imigrační kontrole. Během letu se nic zvláštního neděje, až na to, že už asi po dvou hodinách letu došlo pivo a pak kompletně i víno. Což elegantně řeší Labakan s Mlíkem seznamovačkou se stevardem Giovannim, který kdesi vzadu v kuchyňce otevírá lahvové Chardonnay (normálně je jen krabicák) a my ho vypijeme. Dalšími obsluhujícími je Jackie Chan a Monica Belluci, která má podmanivý hlas a mluví česky. Dávají za celou dobu 4 filmy, který nás ale nezajímají, protože v nich ani jeden z nich nehraje. Takže místy spíme, místy kecáme a čumíme z okna a místy hrajeme Buzzer na PS.
Po 10 hodinách letu sedáme na JFK. Je 15:45 místního času. Na vstupu jsou fronty jak prase, takže se zhruba hodinu a půl rolujeme hadem s asistencí Pepíčků a Pepinek, kteří nám uvolňují zábrany a ukazují kam jít. Imigrační pohovor spočíval ve 3 otázkách a to: „Co k nám jedete dělat?“ „Kam jedete?“ a „Na jak dlouho?“ Jsme všichni vpuštěni na území Spojených států amerických a můžeme si začít ukusovat z Velkého jablka! Naše kroky vedou k Airport Train station. Úplně jsme napoprvé nepochopili systém příjezdů, takže jedeme na druhou stranu. Vlak jezdí dokola v kruhu, takže se aspoň podíváme po letišti, protože čas máme celkem v pořádku. Z vlaku míříme k metru a jedeme na 42. ulici - stanice Port Authority Bus Station. Náš hotel je na 43. ulici. Chvilku nám trvá, než se zorientujeme, v čemž nám moc nepomáhá blbej policajt, kterej nezná hotel Carter z vedlejší ulice. Nakonec možná tak blbej nebyl, protože jsme zjistili, že Labakan se ho ptal jen na jméno hotelu, aniž by použil číslo ulice, což je samozřejmě v NY joudovina. Naštěstí druhej policajt, kterýho se ptám zná hotel i ulici (bodejť ne, když je to ta vedlejší) a posílá nás správným směrem.

Pomalu se začínáme divit… Všechno je tu takový velký a jiný… V USA jsme všichni poprvé a ačkoliv jsme byli různě po světě, tak tohle je vážně trochu odlišný. Druhý den už nás to divení nebaví a kdo se nahlas diví, ten si musí vrazit facku. Cestou vidíme hospodu na rohu 44 st. a 8 Ave, kam chceme po check-inu v hotelu skočit na jedno, protože elementární nedostatek chmelové tekutiny na palubě Boeingu 767-300 společnosti Delta Airlines nám způsobuje akutní potřebu pěnivého moku. Na recepci hotelu Carter vše probíhá hladce a dostaneme karty od pokojů 625 a 627. Máme 4lůžák a 2lůžák. Pokoje jsou malé, ale čisté, což nás velice potěší, protože za poslední dobu kluci strašili s nějakejma šílenejma recenzema, který se hemžily krysama, kokroučema a bordelem. Nic takovýho se neděje, jenom je všude cítit čerstvý lak, protože, jak je patrno ze stěn, hotel prošel v nedávné době rekonstrukcí interiéru. Dokonce je tu i placatá telka, ačkoliv mi kolega, který tu byl v listopadu, sliboval starou bednu. V jedné z recenzí si nějakej Amík stěžoval, že tam byla telka z 50. Let. Tak to já bych zase bral opačně. Mám pokoj s Kymlisem, kluci jsou spolu. Vyndaváme nejnutnější věci a jdeme na pivo do baru Smith´s, který jsme míjeli cestou k hotelu. Když k němu přicházíme, tak vidíme kousek pod ním Birdland jazz Club, kam máme na zítra lupeny na koncert jazzovýho kytaristy Pata Martino. Tak to je pohoda. Vše cca 5 minut od hotelu volnou chůzí. Smith´s je irskej bar a vevnitř je celej zelenej výzdobou, protože pozítří je Sv. Patrika. Na vstupu chce poměrně mohutná gorila ID. S naším pokročilým věkem nemají problém, takže jdeme na jedno! Probíhá happy hour, takže kupujeme 6 piv za 24 USD a po vypití jdeme na procházku na Times Square. Cestou míjíme Theatre District s mrakama divadel a kolem Hard Rock Café a Bubba Gump Schrimps vstupujeme na Václavák.

Lidí mraky, reklam taky. Chvíli korzujeme, ale jelikož dnes už nic jiného v plánu nemáme a máme hlad, jdeme do jedné z bočních uliček, kde na nás sympaticky pomrkává neon Scotch Bar St. Andrew. Dáváme si vynikající hamburgry a dobré pivko, dokonce několik a různých druhů. Pamatuju si Blue Moon, nějakou husu a Brooklyn lager a další a další. Výhodou je, že je tu v místě vymezeném k sezení celkem volno, takže si můžeme sednout ke stolu. Ve všech ostatních barech, ale i tady je strašně nabito. Po pár kouskách platíme a míříme cestou k hotelu. Cestou polemizujeme, zda navštívit gentlemens club - strip bar Cheetahs či nikoliv. Je hned vedle hotelu a všude okolo nabízejí vyvolávači karty ke vstupu do 11 pm zdarma. Nakonec padá rozhodnutí, že „když už, tak už“ a jdeme. Přesvědčil nás i slibovaný „Charlie Sheen Lounge“ na vizitkách, který rozdávají poskoci všude okolo. Je už po 11, takže platíme ruskýmu mafiánskýmu vyhazovači, kterej tvrdí, že má vysokou, dáváme věci do šatny za další poplatek a jdeme mrknout na kočičky. V jednom sále se svíjí holky v plavkách okolo baru. Ve druhým probíhá striptýz s tancem okolo tyče, takže kupujeme pivo a jdeme tam, kde jsou kozy na pastvě. Je to docela komedie…Strašně rychle se točí dokola a vždycky ta, co sleze začne oblejzat ostatní čumily a snaží se někomu vnutit do klína. „Wanna dance?“. Ani jeden nepodléháme démonu alkoholu a jenom pozorujeme cvrkot. Kolem dokola neustále krouží několik týpků z ochranky s žížalou v uchu a v jeden moment musí uklidňovat divokou situaci, protože si chlápek asi šáhnul. Já si zase po půl roce pěkně pokecám rusky s Melisou (určitě pravé jméno), která taky neuspěje s tanečkem, ale zato mi tvrdí, že studuje finance a tímhle si přivydělává. Mluvíme spolu docela dlouho, až se samozřejmě musí zeptat na to, proč ke mně vlastně přišla – „Хочешь танцевать?“ Podle mě je to normální coura a ještě trochu zfetovaná. Baví nás vožralej bílovlasej vyplešlej dědek, kterej má podolek jak Jarda Skořepa z mojí třídy v mateřský školce. Cpe neustále hlavu mezi kozy děvce, která je má asi metr od sebe a metr před sebou. Samozřejmě, že kdo chce, může si nějakou šlápotu odvést za další závěs, kde jsou patrně pokoje. Takže jednoduše – vobyčejnej ruskej bordel v emérice. My jdeme po pívku ven na vzduch a po pár vteřinách vidíme dědka vycházet a motat se někam pryč vocaď. Má recht! Kluci kupujou pivka v nonstop snídaňovém bufetu vedle vstupní auly do hotelu a jdou na pokoj. Já mám ještě chuť courat, takže vyrážím vstříc nočnímu dobrodružství sám. Mířím po 42. na východ směrem k řece. Míjím Bryant Park a Grant Central Terminal a obdivuju osvětlenou Chrysler Building, ale už jsem unavenej a tak to na 3. Ave stáčím doprava a na 39. ulici nacházím otevřenej podnik. Cestou už potkávám velmi málo lidí a ve většině podniků je zavřeno, takže vcházím dovnitř a dávám si Guinnesse. Bohužel jsem zapomněl, jak se ten podnik jmenuje, ale je docela přijemnej a mají tu wifi. Kontroluju poštu a po jednom kousku to valím po 39. ulici na 8. Ave a do hotelu. Cestou už nepotkávám vůbec nikoho, jenom páru, která uniká z tyče uprostřed ulice, haldy odpadků, popelářský auta a divný směsice pachů. Okolo půl druhý jsem na pokoji a zaléhám.

Pátek 16. 3. 2012 – New York

Původní plán na sightseeing severním směrem k Rockefeller Center spojený se zapůjčením kol a projížďkou po Central Parku hatí špatné počasí. Je mlha a mrholí, takže se rozhodujeme k návštěvě Brooklynu, kde mermomocí chce napsat svůj příběh Kymlis. Patrně si myslí, že jsme kamarádi do deště. Takže se po vydatné snídani v nonstopce u hotelu vydáváme na cestu. Chodíme nasyceni po Broadwayi sem a tam. Míjíme pár obchodů, které ze zvědavosti navštívíme a nikterak nespěcháme. Cílem dopoledne je oběd v Chinatown a kafe v Little Italy. Pro mě osobně je jediným cílem v NYC Flatiron building, takže já jsem spokojen už od Madison Square Parku. U Union square se rozprší jak pes, takže vyhlížíme nejbližší otevřený podnik s chmelem. Otvírají většinou v 11:30, takže máme smůlu, protože je těsně před 11. Samozřejmě by se dalo zapadnout do nějakýho Starbucks nebo podobných globálních sraček, ale na to kašleme a chceme poznávat neznámé a nepoznané. Kousek za Cooper square se na nás však usměje štěstí a nacházíme překrásnou malou irskou hospodu s bezzubým O´Harou, který akorát sundává ježka a nemá nic proti tomu, že se mu kýblujeme do podniku. Odměníme se 2-3 pivy a paňáky jägra a jelikož jsme trochu ztracení, necháváme se O´Harou nasměrovat do Čínské čtvrti. Venku už zase neprší a Guinness zamakal, takže je svět hnedle veselejší. Vrásky na čelech vykresluje jen abnormální nedostatek veřejných toalet či míst k úlevě. Nejhlubší rýhu má vyrytou Pedy a z cesty se stává cíl. V Chinatownu zapadneme do restaurace s největší koncentrací žlutých mužíků, což je podle nás známka kvality. Na stěnách jsou papíry s nabídkou, ale ani slovo není anglicky, jenom částky jsou napsané latinkou čísly v USD. K jakému jídlu však patří nevíme. Chlapík nás usazuje u velkého kulatého stolu a další z pěti číšníků obsluhujících 12 stolů na 30 m2 nám přináší jídelní lístek. Naštěstí je v angličtině. Včerejší večeře ve skotském baru nás svým objemem nepoučila a vybíráme předkrm, polévku a hlavní jídlo. A dle slov obsluhy nejlepší čínské pivo. Nutno podotknout, že obsluze není občas vůbec rozumět a ani ona nám nerozumí, takže na ně Labakan po chvíli začne mluvit normálně česky a oni fungujou. Neuvěřitelně nafutrovaní odcházíme na další průzkum čínské čtvrti do tržnic s čímkoliv. Místy je to opravdu malá Shanghai, nikde jiní Evropani, než my nejsou. Míříme na kafe směrem do vedlejšího bloku, kde se rozkládá Itálie. Hned vedle Číny. Míjíme ulici plnou strojů na výrobu pizzy a vybavení kuchyní a nacházíme kavárnu. Někdo si dává kafe, jiný cigára. Pokračujeme dál za Kymlisovým příběhem, který se mu však, jak to v tuto chvíli vypadá, nepodaří sepsat, protože už začíná remcat a poohlíží se po metru. Přitom mu veškeré věci nese za ranní dolar od Labakana dolarový nosič Mlíko. Pedy má problém s hledáním veřejného záchodku, protože svou stolici 9 a ½ týdne určitě neudrží a my ostatní doufáme, že až to někam na veřejnosti vyklopí, tak zrovna nebude po ruce četník, kterých je tu tedy všude jak šišek pod modřínem. Naštěstí kousek od Brooklynského mostu Pedy nachází místo k úlevě a pokračujeme dál přes řeku. V dálce se tyčí zamlžená silueta sochy Svobody a po vstupu na druhou stranu mostu se začínáme poohlížet po metru i my. Máme dost! Nejdřív ale musíme na pivo! Dáváme si na Adams Street v baru Brooklyn Lager a odjíždíme zcela vyčerpaní celodenním pochodem z Borrough Hall směr Midtown na Grand Central Terminal. Kymlis v metru regulérně usne. Fotíme Chryslera za bílého dne a jdeme ještě jednou za světla na Times Square vomrknout nějakou jinou hospodu v boční ulici. Na náměstí potkáváme černýho týpka, kterej nás zve na večerní stand up comedy show, ale my máme jiné plány, takže se nakonec loučíme s dredatým borcem pozdravem, který se stává mottem celého zájezdu. Ve všech hospodách je plno, ale chytáme se v O´Connollys, což je zvenku překrásná hospoda s nadbytečným množstvím plochých obrazovek uvnitř. Samozřejmě je taky nacpaná, ale vetřeme se ke dveřím k jednomu stolku. Všude, a tím je myšleno i v předchozích podnicích, tu dávají basketbal. Dáváme si pivko a pozorujeme lidi, kteří se snaží udělat si na zítra rezervaci, protože to tu vypukne pravé irské Green Hell! Po pivku už je čas se odebrat do hotelu a hodit se do gala, protože od 20:30 máme lupeny na Pat Martino Organ Trio v Birdland Jazz Clubu. Kymlis vypadá na usnutí, ale kousne to a všichni vyrážíme vstříc hudebnímu zážitku. V klubu je docela plno. Dáváme si jídlo a první Long Island, který je trošku slabší. Další v pořadí už jsou v pořádku. Mlíko musí ochutnat oblíbený drink Charlieho Parkera, takže si dává zdrclou smetanu s vokurkou a něčím ostřejším. Pat Martino a jeho klávesák to valí. Zvuk je trošku horší, ale bohužel jsme na boční straně. Nicméně koncert je fajn, párkrát si pěkně zavýskáme. Na konci se vyfotíme u stage a jdeme na afterparty do našeho oblíbeného Smith´s. Odmítám polské gorile u vchodu dát ID s námitkou, že už mě zná, protože jsem tu byl včera. Výraz jeho očí však napovídá tomu, že buď nežere maso anebo si mě nepamatuje. Jsme uvnitř a k našemu překvapení tu hraje živá kapela Goldilocks. Hrajou uplně všechno a po pár chvílích tu rozjíždíme party jak svině s tancem pod stage a rukama nahoře na všechny známé hity. Přidávají se k nám další hosté a zábava teče proudem. Na baru se seznamujeme s Timem ze San Diega a jeho maďarskou manželkou. Zveme je do Prahy a oni nás na oplátku do Kalifornie. Dóča si kupuje zelené tričko Smith´s ve kterém tu chodí staff a při příchodu ze záchodu je odchycen bábou, ať švihá uklidit hajzly! S polskou gorilou jsme s Mlíkem největší kamarádi, protože vevnitř se nekouří. Kymlis nadiktuje paňáky jägra, jelikož má narozky a po dvojicích se pozvolna vytrácíme na hotel, až před čtvrtou ranní zůstávám jen já s Pedym, protože ve Smith´s zavírají… Jdeme hledat nějaký jiný podnik, což je očividně blbost, protože jiný jsou zavřený už od dvou… Takže se doploužíme na hotel a usínáme.

Sobota 17. 3. 2012 – New York – St. Patrick´s Day
Ráno moudřejší večera, takže postupně dáváme střípky ze včerejška dohromady. Long Island byl hodně dlouhý! Venku je hezky a v 11 má začít průvod, takže měníme plán a namísto večerního shoppingu jdeme na nákupy hned po snídani. Směr Madison Square Garden po 8. Ave, okouknout zastávku busu do Philly na 34., a pak do největšího obchoďáku Macy´s, ktery doporučil Mlíkovi Don Číčo. Vše je zmapováno a tak vstupujeme do Macy´s s tím, že si dáme spicha za hodinu nesouc plné tašky věcí! Já jsem venku za 10 minut. Hrůza hrůz! Kotva je proti tomu zlatá. Jdu se courat po ulicích v okolí a fotit nádrže na vodu na střechách, který mě děsně bavěj. Po hodině a čtvrt se všichni scházíme se stejným výrazem na tváři a vztyčenými prostředníčky směrem tenhle blbej kvelb! Never more, Májko! Je nádherně a ulicemi se začínají čím dál tím víc valit davy přiožralých dětiček v zeleném. Některé se plazí, některé jsou polonazí. Všechny jsou hlučné. Střední věk je takřka nezastoupen. Včera nám O´Hara radil, ať ráno vypadneme někam na sever, že v 11 začne na 42. peklo a potáhne se po 5. Ave k Central Parku. Bohužel jsme ho neposlechli. Naštěstí jsme ale na 34., takže jdeme na Empire State Building. Vzhledem k začínajícímu průvodu není na Empírské Státní Budově skoro „ani noha“, takže si užíváme nádhernej rozhled za azurovýho nebe po neskutečným panorama NYC. Pro tohle sem fakt stojí za to vyrazit! První věc, která nás dostala.

Po příchodu zpátky na ulici zjišťujeme, že tahle neskutečná budova má ve sklepě pivovar, takže jdeme okusit něco z místních varen. Taky tu skoro nejsou lidi! Paráda! Ochutnáváme vzorky a v tom přichází červený hlásič víry, indián s křížem ze zrcátek, schovávajíc se za rozložený desky od bible. Svou víru hlásá tiše a při odchodu schválně mrkne okem, zda si ho někdo všimnul. Čumíme po něm, ale plaše se schovává za Knihu. Ve sklepě se nám líbí, ale je čas jít směrem Central Park. Co nás čeká jsme však nečekali. Vylezeme ze sklepa a nestačíme se divit - ulice jsou zavřený a některý avenue taky. Všude mraky zelenejch ožralejch lidí, spíš dětiček a absolutní nemožnost se někam procpat. Nervy držíme na uzdě až kousek za St. Patrick´s Cathedral, kde Pedy opět potřebuje nepřítomnou toaletu. Nacházíme jednu v Trump Tower a rozhodujeme se cíl dnešního dne vzdát a vrátit se do pivovaru pod Empír a pak směrem na 8. Ave, kde byly mraky normálních obchodů se slevama. Dóča chce jít nakupovat sólo, takže se odděluje a já taky, protože jdu koupit do Radioshacku Dukymu nějakou elektronickou debilitu, ve který jsou nacpaný knížky. Po úspěšné transakci si kupuju pivo do pytlíku v sámošce u Číňana. Chce po mě ID. Štráduju si to zpátky po Park Ave a potkávám kompletně v prdeli chlapíka, kterej sotva přeleze ulici, jak je nadranej. Týpek vedle mě upozorňuje na přechodu svého náctiletého syna, ať se k němu nepřibližuje, že po něm bude žebrat peníze. Tenhle tedy sotva, protože nemůže ani mluvit. Před Empírem se potkávám s klukama. Jdeme na jedno dolu, Dóča je na nákupech. Jdeme pak tedy taky ještě pustit nějaký chlupy. Už se šeří, takže vyrážíme směr hotel. Kalit se nám nechce, zítra jedeme do Philly, takže jdeme zabalit a v klidu se vyspat. Vystřihujeme na pokoji ksichty Jardy a kecáme, až je najednou skoro půlnoc a Kymlis s Dóčou skoro spí. Mlíko je v pyžamu, Pedy si akorát vyčistil zuby a uléhá a Labakan zjišťuje, že má vlastně chut se jít někam bavit. Takže za pár minut stojíme všichni čtyři s Guinnessem na baru ve Smith´s a slavíme Svatýho Páťu. Po 4 pivkách to balíme a jdem spát.

Neděle 18. 3. 2012 – New York – Philadelphia

V 7:30 po snídani v naší non-stopce a setkání s Agátou Hanychovou s cigárem v hubě před hotelem vyrážíme na bus do Philly. Na zastávce je strašnejch lidí, z čehož jsme krapet nervózní, ale ukazuje se, že jeden spoj byl opožděn, takže vznikl přetlak. Rodilí Američané asijského původu se nás ptají, odkud jede bus do Boštnu a my jim radíme. S menším zpožděním přijíždí náš spoj, což nám nevadí, neb před zápasem ve Philly máme podle harmonogramu cca 3 hodiny času a hala je pěšky dvacet minut od hotelu. V autobuse nás udivují zásuvky na notebooky a wifina, takže se trošku propleskneme a jedeme dál. Po dvou hodinách jsme na místě, ale někde v horoucí prdeli, protože jsem si samozřejmě nezkopíroval mapu města. Naštěstí jsem celou dobu díky wifi čekoval navigaci v telefonu a vím, kam máme jet. Ale ačkoliv jsem původně plánoval, že pojedeme metrem na AT&T station, bereme si dva taxíky a za 15 minut jsme v hotelu. Tenhle tah se, zpětně hodnoceno, nakonec ukáže jako největší výhra dnešního dne a vlastně celého pobytu. Ubytujeme se a po chvilce zevlingu vyrážíme na stadion. Je asi 11 hodin. K našemu údivu směřuje na stadion spousta lidí, což přičítáme tomu, že je neděle a běžný Američan se doma nudí, tudíž si ukousne rád předzápasové zábavy, hranolků a koly přímo v místě utkání. Cestou nám nabízí místní Pepík lístky, ale my doufáme, že všechno vyšlo a my budeme mít od Jardy lístky na will call kase. Máme slíbeno, že tam budou na 100%, ale jak to člověk nemá ve svých rukách a je to přes několik lidí, tak je pořád takovej nejistej…Vůbec nevíme, jaký máme místa a kolik to bude stát. V případě, že tam nebudou, tak se vrátíme a koupíme lupeny od Pepíka. Lístky ale na will call jsou! A jsou do 13. a 14. řady vedle střídačky. A zadarmo! Tak to nečekal nikdo, ačkoliv Mlíko tvrdí že jo. Jáááárdo děkujem! Dáváme si každej facku a jdeme do haly, do fan shopu a kouknout, kde sedíme. A pak někam na jídlo, máme hlad jak pes. Do zápasu jsou ještě asi dvě hodiny, ale hala je úplně narvaná, což Mlíko připisuje předzápasovému programu. Baštíme burgra a hranolky, popíjíme kolu a na všech obrazovkách okolo dávají nějaký zápas Flyers vs.Pens. Zrovna začal, asi je to nějaká připomínka jejich duelů. Po minutě nám dochází, že je to TENHLE zápas! Okamžitě zdrháme na naše místa. Nechápu jak je možný, že to začalo o dvě hodiny dřív! Naposledy jsem koukal na rozpis NHL v lednu a začátek byl psanej v 15:00! Bohužel jsem si to nezkontroloval před odletem a asi se něco změnilo! Do prdele! Rval bych si vlasy, kdybych nějaký měl! Naštěstí nebyly slavnostní nástupy, jinak by to se mnou seklo. Přibíháme na naše místa asi ve třetí minutě zápasu. Jarda měl do tý doby jednu pěknou šanci, ale tu jsme naštěstí viděli v retro záznamu. Ze začátku dostávají Flyers pěknou čočku a jsou pod tlakem, což vyvrcholí ve 14. minutě gólem Pittsburghu. Pak začne strašná mela a jezdí se nahoru dolu, Jarda má taky jednu tutovku, ale oba brankáři se drží a do šaten se jde za stavu 0:1. Začátek druhý třetiny taky Flyers moc nechytili, připadají mi unavený. Párkrát se předvede Jarda pěkným pasem, nebo Vory a Giroux s Hartnellem pěknou akcí. Na druhý straně je skvělej Crosby a Malkin. Ten je hustej… Asi v patnáctý minutě začíná strkanice Hartnella a Letanga. Třetina končí 0:2 po krásným gólu traktoristy Malkina, kterej je neskutečnej. Dostat ho od puku je práce pro burlaky. Třetí třetina začíná krapet jinak a aktivněji ze strany Flyers a my nasazujeme masky Jágra na obličeje.

Okamžitě si nás všímají okolní fanoušci a fotí si nás. I borec z Pittsburghu, který sedí vedle nás a smekne pokaždý, když na obrazovce o přestávce ukážou válečnýho veterána z Afghánistánu, kterej je zrovna dneska na zápase. To pokaždý tleská celej stadion ve stoje. Nevšimnul jsem si, jestli smekal i u tý veselky, která tam na kostce během jedný pauzy proběhla. Flyers v přesilovce dostává do kontaktu Timonen gólem od modrý. Se štěstím, řekl bych. Vory má tak dvě tutovky, Jarda rozdává pasy a sám se snaží srovnat. Ale začíná parádní představení Scotta Hartnella. Je u všeho důležitýho. Sám dává gól na 2:2. Atmosféra na stadionu byla až do prvního gólu Flyers dost rozpačitá a rozproudila se jen při potyčkách nebo vyloučeních. S druhým gólem už to začíná jiskřit v hledišti i na ledě. Hartnell je všude, včetně bitky s Kunitzem. Končíme 2:2 a jdeme do prodloužení, ve kterým se hraje docela opatrně, protože začíná hrou 3:3. Zničehonic má Crosby tutovku, kterou mu Bryzgalov kryje. Ufff! Těšíme se na penalty a tohle by bylo velký zklamání! Blíží se konec prodloužení. Oba týmy do toho pěkně šlapou. Flyers jdou do protiútoku a Briere nahrává hrdinovi dne, kterej 0,9 sekundy před koncem dává na 3:2! Scottie Hartnell! Tak tohle je asi 1000x lepší než penalty!!! Stadion málem spadne! Po zápase čekáme až všichni vypadnou a chcem se vyfotit u ledu, ale chodí za námi lidi a chtějí se oni fotit s námi. Jedné paní co seděla nad střídačkama se ptáme, jestli by nás necvakla, jsou tam ještě s dcerou a asi sestrou. Dáváme se do řeči, ptá se, co znamená nápis na našich tričkách. Říkáme, že jsme z Kladna, města, kde se Džegr narodil a ona najednou, že ať počkáme, že něco zkusí. A jde za nějakým sekuriťákem, kterej stojí na střídačce a říká mu, ať zkusí Jardu zavolat. Nám se do toho nejdřív moc nechce, ale paní je dost „po americku“ nadšená a říká ať vydržíme. Prý tam chodí už 30 let a zná se s tou ochrankou. Nikdy od nich nechtěla žádnou protekci, ale tohle je „special occasion“. Za chvíli chlápek jménem Zee přicházee, že prej je Jarda už v medical room. Škoda, chtěli jsme poděkovat za lupeny. V tom jde okolo Zee na střídačce nějakej týpek v saku a říká nám, ať zasalutujeme s Jardovou maskou na ksichtě, že to ukáže v kabině. Tak poslušně hlásíme, že salutujeme a po chvíli zase hlásí Zee, že definitivně nikdo nepřijde. Američanky jsou smutný. Těšily se víc ony než my. Venku se ptáme Karen, jak se paní jmenuje, kam máme v downtown vyrazit na pivko. Ptá se, co chceme za podnik, tak říkáme, že nějakou irskou hospodu. Píše nám pár tipů na vizitku. V metru potkáváme dva Čechy, kteří jsou s námi ubytovaní na hotelu a ti jsou ze zápasu strašně zklamaní. Prej pomalý a druhá liga. Nechápeme… Aha! Seděli někde nahoře na galerii… Už chápeme! Ale o našich místech jim radši nic neřikáme. Jelikož nemáme mapu, tak jedeme metrem někam do centra a vystupujeme na City Hall, což nám podle názvu připadá, že by centrum mohlo být. Nejbližší hospoda je odtud podle plánku ulic na lampě veřejného osvětlení The Irish Pub, takže jdeme tam. Pedy jde ještě nakoupit nějaký věci domů a máme tam s ním spicha. Kymlis by nejradši zastavil v první putyce, kterou vidí, ale jelikož jsme si s Pedym domluvili spicha jinde a on má vypnutej telefon, tak musíme do The Irish Pub. Pedy nás nachází, dáváme si pivka a rozebíráme zápas, nadšený jak to všechno šťastně vyšlo s lupenama, s gólem v prodloužení a koneckonců i s tím posunutým začátkem, protože jsme prostě dneska měli z prdele kliku. Mohli jsme klidně, díky mojí chybě, vidět pěknou tužku a prázdný parkoviště na stadionu. Fakt jsem na sebe nasranej. Když v tom u hospody zastaví taxík a z něj vylejzá kudrnatá hlava Scotta Hartnella a jde přímo do naší hospody!!! Jsme u vytržení a už lehce nalitý, takže na něj křičíme: „Hey, Scottie! Perfect game today!“ a on na nás: „You are those Czechs?“ a jde nám všem podat ruku a říká „Jak se mash?“. Asi nás už viděl z telefonu chlápka v saku. Za chvíli dorazí ještě Grossmann, Schenn, Simmonds,Talbot a Van Riemsdyk s berlema. Nechceme je moc opruzovat. Jenom zkoušíme servírku Alie, jestli nemá propisku nebo fixu, že bysme kluky poprosili o podpisy. Za chvilku přináší černou fixu a dáváme podepsat všechny dresy. Hokejky se nám rádi podepisují a ptají se co to má všechno znamenat. Vysvětlujeme jim to a děkujeme a s klukama litujeme, že tu ještě není Džegr, Vory a třeba Giroux. Najednou se Giroux zjevuje mezi námi a vítá ho bouřlivé nadšení.

Máme i jeho podpis a my jdeme hokejistům zatancovat na Moves like Jagr s maskama Džegra na obličeji a nápisem Kladno na dresech. Všichni se můžou smíchy potrhat. Je to fakt legrace i pro nás, protože přeci jen hladinka pivka a jägrů se od příchodu do podniku zvedla… Pak si od nás každej chce masku Džegra půjčit a Waynu Simmondsovi se jeho spoluhráči smějou nejvíc: „Your dick is different colour!“. Claude volá Vorymu a chce, abych překládal do češtiny to, co bude řikat. Strašně sprostě mu nadává, ale já jsem už ve stavu, kdy to pouze opakuju a sem tam se přepnu do češtiny. Jakub říká, že tu má rodinu a že nedorazí. Pak ještě s Flyers povídáme o Kladnu, hokeji, kladenských hráčích v NHL a podobně. Max s Claudem slibujou, že během výluky budou hrát za Rytíře. Claude se vyptává, jak na tom je Kladno v lize. Mlíko říká, že jsme vypadli v prvním kole play off. „It´s gonna change, when I come!“ říká Giroux. Waynovi se na Kladno nechce, protože prej určitě Jags málo platí. Pro nás je Simmonds nejsympatičtější týpek ze všech. Flyers odlétají a my se postupně opíjíme až do stavu, kdy už v baru zůstává jen barman. Je čas chytit tágo a vyrazit na hotel, ráno musíme na letiště.

Pondělí 19. 3. 2012 – Philadelphia
Vstávám brzy a nemůžu uvěřit tý klice, jakou jsme včera měli. Asi s náma dneska spadne letadlo. Kymlis od časných ranních hodin zkouší zapnout budík zvracením do toalety a motá si hadr kolem hlavy. Bylo toho moc, ale byla sranda! Včera plynule mluvil anglicky s negerským přízvukem s hotelovým řidičem, ačkoliv na začátku výletu se učil nazpaměť odpovědi pro imigrační úředníky. Dáváme všichni sprchu a snídani, kde potkáváme ty dva Čechy ze včerejška. Naše včerejší zážitky z baru jim doslova vyrazí dech a podle mě si myslí něco o zasranejch parchantech. Kymlisův black bro nás veze na letiště dodávkou a máme před sebou už jen čekání ve PHL, let na JFK a pak domů. Kontroly spočívají pouze v průchodu rámem. Nic víc. Žádný debilní otázky… Krátkou chvíli zabíjíme nákupama ve Flyers fan shopu, jídlem a čtením novin, kde jsou rozhovory a rozbory včerejšího zápasu. Podle Girouxe to byla „The most exciting game this year“. No tak to bych řek!!! Naše letadlo má zpoždění, ale to nevadí. V NY máme čas několik hodin. Na JFK zase čekáme a v 19:15 odlétáme do Prahy spolu s Všudybylem Všechnovědělem Nahlasmluvem a jeho dcerou Chytročůzou Hlasitou na sedadle 36A+B před námi! Naštěstí jsme ho lehce vyhlásili a Mlíko mu zabubnoval na sedačku!

Úterý 20. 3. 2012 – Praha – Tak jsme doma! TAKE CARE OF YA, BRO!

 

(Zděnda D. Hamouz, 22.3.2012, Kladno)

 

Fotogalerie ke shlédnutí zde:

http://zdenekhamouz.rajce.idnes.cz/USA_2012_-_ZDH_fotky/

http://zdenekhamouz.rajce.idnes.cz/USA_2012_-_Labakan_fotky/

http://zdenekhamouz.rajce.idnes.cz/USA_2012_-_Maito_fotky/

 

Tags

Facebook

Komunita

ZÁBAVA

Přívětivé místo pro fanoušky kladenského hokeje, kteří si rádi hrají nebo zrovna nemají co na práci. AKTUALIZOVÁNO!