Střípky z Třince

Tahle cesta se opravdu vyplatila. Čtyři cestovatelé, čtyři góly v síti soupeře a krásná výhra na ledě úřadujícího mistra z Třince. Začnu téměř od konce. Od chvíle, kdy se po zápase usměvaví kladenští hráči začali trousit s bagáží k autobusu. Tam jsme poprosili o minirozhovor Pavla Pateru, ze kterého bylo cítit zdravé sebevědomí a důvěra v sílu týmu.

Pavle, gratulujeme k vítězství! Na začátek obligátní otázka: Jak bys zhodnotil zápas?

Bylo dobrý, že když jsme dostali góla na 1:2, dokázali jsme hned po přestávce reagovat a zvýšit na 1:3. Dobře, že ten gól Třince padl těsně před koncem třetiny, protože začínali mít nápor. Naštěstí na 2:2 nevyrovnali. Tam se to podle mě lámalo.

Cítili jste se po předchozích třech prohrách pod nějakým větším tlakem, zvlášť po tom velkém očekávání způsobeném třemi výhrami v prvních zápasech?

Ne, ani ne. My tak nějak víme, na co máme. Myslím si, že jsme hráli špatně jen zápas ve Varech. Ve Vítkovícich jsme hráli dobře, gól na 3:1 jsme dostali až při závěrečné powerplay. S Boleslaví šel ten výkon zas nahoru a hráli jsme podobně jako ve Vítkovicích.

Měnili jste po prohře s Boleslaví pro dnešní zápas nějakým způsobem taktiku?

Ne, taktiku jsme neměnili. Já myslím, že jsme s Boleslaví nehráli špatně, jen tomu chyběly góly.

Na závěr se zeptám, jestli vnímate nás fanoušky, i když nás přijede tak málo jako dnes. Je to vůbec k něčemu, když se fandí ve čtyřech lidech?

Určitě to všichni vnímají a každej se dívá jestli přijeli nějací Kladeňácí a já nejsem výjimka. A i když tam je jeden člověk, tak jedem pozdravit, protože si toho vážíme.

Díky moc a šťastnou cestu!

Taky díky!

Říká se: "Konec dobrý, všechno dobré" a tak jen pro zajímavost a pro úplnost uvedu, co předcházelo tomu, než jsme mohli před odjezdem hokejistům zakřičet "Hoši, děkujem!"
Cesta vlakem měla ze začátku standardní průběh. To znamená z perónu hned do jídelňáku, oběd, pivo, kafe, atd... Mírně nás rozezlil fakt, že pod pojmem kuřecí steak si kuchař představoval úplně něco jíného než my, hlavně co se velikosti a váhy týká. Naštěstí Paty před cestou nasmažila vepřové řízky a připravila bramborový salát. Oboje dostal do úschovy Chozé, jako nesjpolehlivější účastník výjezdu.

Je známo, že obsluha v jídelních vozech ČD mívá kolísavou úroveň, a často tak vznikají humorné situace. Tentokrát nás nepobavil spící číšník, jako například loni cestou do Brna, ale roztržitý klučina, který by sám sebe při kasírování ošidil o cca 250 Kč. Paty se nad číšníkem slitovala a příčinu jeho neschopnosti hledala jinde:

Paty: "Vy nejste vyučený v oboru, že ne?"
Číšník: "Jsem."
Paty: "Aha, a kde jste se učil?"
Číšník: "V Příbrami."
Paty: "Tak vyřiďte paní mistrové, že zaslouží přes držku!"

Přátelský rozhovor pokračoval dále:
Paty: "A kdo vám dělal ten melír?" (Číšníkova účesu typu invertovaný dalmatin si nešlo nevšimnout.). "Teplej kolega," odpověděl úpřímně číšník a běží se schovat do kuchyně. Jak je vidět z fotogalerie, nakonec nám vše odpustil, jen se pokusil vyhodit Paty za jízdy z okénka. Jídelní vůz se otřásal smíchem ostatních hostů a my jsme naštěstí přijíždeli do první přestupní stanice v Hranicích.

Jakmile jsme za sebou zabouchli dveře expresu Detvan a ten se dal do pohybu, zjistil Chozé, že řízky nechal pod sedačkou v jídelním voze. Zachránil nás najedou překvapivě duchapřítomný číšník, který na poslední chvíli tašku s vepřovým pokladem vyhodil oknem z jedoucího vlaku. Tím si u nás odčinil všechny předchozí prohřešky. Díky!

Druhý přestup v Bohumíně proběhl bez problémů. Osobní vlak číslo 2939 po chvíli zastavil v železniční stanici Dětmarovice, kde jsme měli možnost obdivovat monumentální tvary místní tepelné elektrárny. Když jsme obdivovali cca 15 minut, začali jsme být lehce nervózní, protože začátek zápasu se rychle blížil. V tu chvíli mi na telefonu zablikala SMSka: "Vítejte v Polsku", a to už jsem tušil, že se stane něco zlého. Když nám průvodčí oznámila, že elektrická jednotka naší soupravy právě zkolabovala, už jsem se ani nedivil.

Zbytek cesty jsme absolvovali taxíkem a přijeli jsme do Třince akorát včas, abychom stihli oslavit první gól našich. Poté jsme vyhnali místní gaučáky, kteří zabloudili do našeho sektoru, šálami rozehnali vůni marihuany linoucí se celým sektorem, vyprovodili ven těžce podnapilou starší paní s malou vnučkou, která si nemohla vzpomenout na název svého klubu a kromě vulgárních nadávek volala:"Červení, do toho!", a až pak jsme se mohli v klidu pustit do povzbuzování.

O přestávkách jsme potkali pár starých známých, kteří i přes to, že na sobě hrdě nesli červenobílé dresy, uznávali, že Kladno je jednoduše lepší. Dokonce nás přišla pozdravit paní Hovorková, která se s manželem přijela ze Slovenska podívat na to, jak její syn přispěl gólem k vítězství. S redaktorem oficiálního webu Ocelářů jsme nakousli i problematiku klubových stránek, na kterých si tam hodně zakládají a dbají na jejich aktuálnost. Důkazem je i to, že tým obhospodařující jejich web čítá 4 redaktory a fotografa. Snad jim brzy budeme konkurovat i v tomto směru.

Po již zmíněném poděkování hokejistům a krátkém bloudění městem následovala ospalá cesta domů. Zpožděný expres Excelsior své manko cestou dohnal, a tak jsem před pátou ulehnul s přáním, aby po mně ráno v práci nikdo nic nechtěl.

Galerie (autor Chozé):
http://poldikladno.rajce.idnes.cz/Trinec_-_Kladno_2.10.2011